Kalendář akcí MSVK
«prosinec / 2016»
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4
5 6 akce pro knihovníky 7 8 9 10 11
12 13 14 akce pro knihovníky 15 16 17 18
19 akce pro veřejnost 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31

akce pro veřejnost - akce pro veřejnost
akce pro knihovníky - akce pro knihovníky
celostátní akce - celostátní akce

Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě
CZ Mutace: cs EN Mutace: en DE Mutace: de PL Mutace: pl
   
Jste uživatelRole: uživatelNacházíte se v sekci: Informace o knihovně » Mimořádné akce » Oslavy 50. výročí založení knihovny

Projev Prof. PhDr. Jiřího Cejpka, CSc.


Prof. PhDr. Jiří Cejpek, CSc. ­

K minulosti a blízké budoucnosti veřejných a veřejně přístupných knihoven

Naše státní vědecké knihovny jsou poznamenány stigmatem svého původu na začátku padesátých let. A to byla, jak známo, pro náš národ a stát léta velmi nepříznivá. Z části jim však toto zlé znamení nepřísluší, neboť ke konci první republiky bylo u nás již 8 veřejně přístupných vědeckých knihoven s fondem téměř 2 milióny svazků. Kromě nich existovaly některé knihovny vědeckého charakteru, které byly spolkovým majetkem a nebyly tudíž přístupny širší veřejnosti. Všechny tyto knihovny převzala po roce 1945 státní správa obnovené Československé republiky.

Záměr vybudovat nové vědecké knihovny vedle již existujících vznikl již za první republiky a dozrával za okupace a v prvních letech po válce. K tomu by bylo možno snést řadu důkazů. Svědčí o tom mimo jiné "Knížka pro čtenáře" autorů Jaroslava Drtiny a Josefa Ziky, která vznikla ještě za okupace v roce 1944 a byla vydána těsně po ní v roce 1946. Drtina, který se stal po válce iniciátorem zakládání dalších vědeckých knihoven, psal v této publikaci o tom, že fondy našich veřejných obecních a městských knihoven obsahovaly příliš mnoho literatury zábavného, ba pokleslého rázu a málo literatury odborné, tím méně pak vědecké, a proto bude nezbytné založit další vědecké knihovny. I když naše veřejné knihovny první republiky převzaly principy angloamerické knihovnické legislativy, nestaly se, pokud šlo o fondy, oněmi "lidovými univerzitami", jak veřejné knihovny ve Spojených státech nazval Melvil Dewey. Že pak totalitní moc usilovala o zúžení profilu státních vědeckých knihoven pouze na literaturu tuto moc všemožně podporující, to už je záležitost politického vývoje v padesátých letech.

Předpovídání je v dnešním globalizujícím se světě obtížné a riskantní, jeho výsledky nejisté. Zdá se, že ani významní prognostici nechtějí ve svých předpovědích překročit hranice jedné dekády. Navíc musíme vycházet z optimistické víry, že moudrost udrží na uzdě další vědeckotechnický vývoj, že člověk nezničí vlastní kulturu flagrantním porušením ekologické rovnováhy a že neztratí svou kontrolu nad počítači a jejich sítěmi. A také že se podaří postupně uskutečňovat vizi učící se (vzdělanostní) společnosti tak, jak ji v letech 1993 - 1996 načrtla Mezinárodní komise UNESCO "Vzdělávání pro 21. století", kterou vedl významný evropský politik Jacques Delors. Ostatně základní myšlenky zprávy této komise tvoří základ naší tzv. "Bílé knihy", která dlouhodobě vymezuje vzdělávací politiku našeho státu.

Knihovna je institucí starou několik tisíc let. Plní stejně starou sociální funkci, jíž je uchovávání a zprostředkování znakově tj. textově, obrazově nebo hudebním zápisem zaznamenaných znalostí, zkušeností, příběhů a prožitků. Je to funkce zajišťující kontinuitu a další vývoj lidské kultury. S přibývajícím nárůstem této "společenské paměti" a s potřebou větší vzdělanosti roste význam této sociální funkce.

Odpovědět jednoznačně kladně na otázku, zda se knihovny jako instituce uchovají i v nejbližších desetiletích našeho století, by bylo příliš laciné. Domnívám se, že je nutno odpovědět na tuto otázku, která knihovníky stále více znepokojuje, podmiňujícím způsobem. Především je nutno si uvědomit, že knihovny měly spolu s archívy až do začátku 20. století v plnění uvedené sociální funkce téměř výsadní postavení. Ve století dvacátém se však na jejím naplňování stále více podílely s jinými institucemi a komunikačními prostředky. Postupně se objevily film, rozhlas, televize, počítač, multimediální prostředky, Internet, na obzoru je interaktivní televize a další vývoj informačních technologií rychle pokračuje.

Za těchto změněných okolností může veřejná či veřejně přístupná knihovna, ovšem ve velmi změněné podobě, přežít zejména za těchto podmínek:
1. Zachová-li si své veřejnoprávní postavení, tj. nepodlehne-li partikulárním tlakům jednotlivých politických stran či hnutí, ale současně také nebude-li ve svých činnostech lhostejná k základním všeobecným lidským hodnotám, společenským problémům a rozporům.
2. Bude-li schopna v rámci svých možností využívat všech prostředků informačních technologií, které se nabízejí a zřejmě ve stále větším měřítku budou nabízet pro racionalizaci jejích činností.
3. Dokáže-li vytvořit účelově, esteticky a komunikačně přitažlivé prostředí jak pro vyhledávání toho, co čtenáři a uživatelé potřebují a požadují, tak pro soustředěné studium a tvůrčí setkávání nejrůznějšího druhu.
Splnění těchto tří podmínek není v moci jen knihovny, je to záležitost vůle politiků na centrální a komunální úrovni i změny společenského vědomí.

Teprve za předpokladu jejich splnění lze hovořit o základní společenské roli knihovníka v blízké budoucnosti. Vidím ho především jako vzdělaného a kultivovaného partnera, rádce, konzultanta a také učitele čtenářů a uživatelů knihoven. Odtud plynou požadavky na jeho vzdělání. V průběhu zpravidla univerzitního a pak i celoživotního vzdělání, musí zvládnout to, čemu říkáme "knihovnické řemeslo", tj. zmíněné informační technologie (a to na takové úrovni, aby jim mohl učit čtenáře), soubory pravidel, předpisů a norem. Měl by si navíc osvojit značné komunikativní schopnosti, umění porozumět a naslouchat lidem, mít je rád a porozumět tomu, jak člověk poznává. Orientovat se v rostoucí záplavě informačních zdrojů a pramenů vyžaduje schopnost myslet v širších souvislostech, porozumět současnému dění ve společnosti, osvojit si znalost informačně komunikačních procesů ve společnosti v celé její provázanosti a složitosti. Měl by mít ovšem také znalosti o důsledném používání informačních technologií na vědomí, myšlení i chování, jednání, hodnotovou orientaci a celkový psychický stav jejich uživatelů různých věkových kategorií.

Jsem přesvědčen, že jedině za splnění těchto podmínek se knihovny jako instituce uchovají pravděpodobně i pod tímto poněkud historizujícím označení, ale ve velmi změněné podobě. Jedině za těchto podmínek si mohou vydobýt své přirozené místo na slunci a knihovník svou přirozenou autoritu. K tomu je ovšem zapotřebí, aby se takto označoval tak, jak je tomu většinou na Západě, jen specialista se znalostmi, dovednostmi, schopnostmi a vlastnostmi, o nichž jsem hovořil. Je potřeba výrazněji odlišit (a to i platově) takto připravené odborníky od administrativních a technických pracovníků knihoven, jichž je ovšem zejména ve velkých knihovnách ještě stále zapotřebí.

Přeji ostravské Státní vědecké knihovně, aby se jí podařilo za pochopení politiků i široké veřejnosti v co nejkratším čase a v co největší míře splnit uvedené podmínky. Aby nejen přežila, ale i rozkvétala jako potřebná a vážená společenská instituce jako chlouba Ostravy a jejího okolí.

Autor: Lea Prchalová
Pošli e-mailem

Copyright © 2016 Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě Tvorba www stránek Winternet
CCS 2.1  |  WCAG 1.0  |  Section 508  |  XHTML1.0

Fotografie poskytl Krajský úřad MSK. Autorem fotografií je Štefan Špic.